Mysleli jsme, že budeme v  Libanonu jen chvíli, než se situace doma zlepší

Jmenuju se Dalila. Mám sedm dětí od tří měsíců do jedenácti let. V  Sýrii jsme žili na hezkém místě, měli vlastní dům. Muž pracoval jako řidič. Měli jsme všechno, co jsme potřebovali. V  roce 2013 se válka vyostřila, doslechli jsme se, že naše město budou bombardovat, tak jsme se rozhodli utéct do Libanonu. Moc jsme si toho s  sebou vzít nezvládli. Pár kousků oblečení, nějaké cennosti. Měla jsem obrovský strach, hlavně o děti. V  té době jsme měli tři. Nejstaršímu synovi byly čtyři roky. Později se k  nám doneslo, že náš dům byl zasažený a nic z  něj nezbylo.

Při přechodu hranice hustě sněžilo, auto, které nás vezlo, nemohlo jet dál. Tak jsme šli pěšky několik hodin ve sněhu. Nejmladšího jsem nesla v náručí, manžel nesl druhého syna a nejstarší musel jít sám.

V  Libanonu jsme se usadili u švagrové rodiny. Neměli jsme ani matrace, na kterých bychom mohli spát a místnost, ve které jsme bydleli, byla strašně malá. Plánovali jsme ale, že se brzo vrátíme domů, že je to jen na chvíli, než se situace v  Sýrii zlepší. Jenže ona se nikdy nezlepšila, právě naopak. Po nějakém čase si manžel našel práci, tak jsme si mohli pronajmout malý pokoj ve sklepě. Byl vlhký a bez oken, nenáviděla jsem to tam, ale bylo to všechno, co jsme si mohli dovolit.

Příbuzní mi poradili, abych se obrátila na farnost v  sousedství, že pomáhají rodinám v  nouzi. To bylo v roce 2014. Nikdy jsem předtím do kostela nevkročila, bylo mi hloupé, jít sem prosit o pomoc, ale přivítali mě vřele. Potkala jsem otce Davida a další lidi z farnosti. Každý se k nám choval velmi přátelsky a pomáhali nám, jak mohli.


Dostáváme potravinové poukázky, kojeneckou výživu a plenky i další věci. Je to neocenitelná pomoc. Díky potravinovým poukázkám jsem mohla pro děti kupovat kvalitní jídlo, které potřebují ke správné výživě – vajíčka, mléko, kuře nebo těstoviny. Teď je ale všechno tak drahé, že už si to nemůžeme dovolit. Museli jsme se uskromnit a kupuji spíš mouku, čočku, rýži a tak.


Kvůli pandemii a ekonomické krizi je teď všechno mnohem složitější. Kvůli lockdownu muž přišel o práci. Narostly nám dluhy a nemáme ponětí, jak je zaplatíme. Nejdůležitější jsou děti, aby měly co jít, aby dostaly léky, když je potřebují, a mohly chodit do školy. Moje děti chodily do státní školy, i když je to tam pro ně náročné. Potřebovaly by doučování, aby dokázaly udržet tempo s ostatními. Ale nemáme peníze, abychom doučování mohli zaplatit. Navíc kvůli lockdownu už nebyly měsíce ve škole. To mě trápí, hodně toho zameškají, já se s nimi nedokážu učit tak dobře.

Bratr David na nás myslí vždycky, když do kostela přijdou plenky, a přinese mi nějaké pro nejmladší děti. Jsem mu moc vděčná, protože nám tak hodně pomáhá. Ulehčuje nám to náš úděl. Děkuji všem dárcům, díky kterým tohle všechno dostáváme. Prosím modlete se za nás, ať se školy znovu otevřou, aby děti mohly pokračovat ve vzdělání, dokončit školu a najít si práci, až vyrostou. Ať už jsou všechny tyhle potíže za námi.


Příběh a fotografie nám poskytla naše partnerská organizace Merath Lebanon.


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše